Ocel se objevuje v každodenních aspektech našeho života.
Od architektury, obchodu, výroby, strojírenství a zemědělství až po
obyčejné věci jakou je plechovka, která chrání potravinu i několik desítek
let.
Ocel je jedním z nejdůležitějších technických materiálů na světě. Jelikož se
dá zpracovávat znovu a znovu, činí ji to také nejvíce recyklovatelným
materiálem na světě. Minimálně 70% oceli je znovu oživeno a 97%
vedlejšího materiálu z ní, znovu použito. Díky tomu zůstanou zásoby oceli
dostupné i nadcházejícím generacím.
“DAR BOHŮ”
Výrobu oceli lze sledovat již tisíce let do historie.
Před více jak 4000 lety objevili egypťané a mezopotámci meteorické železo
a používali tento “dar bohů” jako materiál k výrobě dekorací. Přibližně
dalších 2000 let ale trvalo, než lidé začali vyrábět železo z těžené železné
rudy. Nejstarší nalezené předměty z kovaného železa, pocházejí z roku
1800 př.n.l. z Indie.
Mistři v práci se železem, se stali Chetité na středním východě, již okolo
1500 př.n.l. Vyráběli nádherné detailní šperky, sošky i zbroj. Byli také
jedním z prvních národů, který v boji začal používat železné zbraně. Po
pádu chetitské říše, se železo a práce s ním, rozšířilo do Evropy a Asie, a
nastartovalo tak éru doby
železné.
Prvním umělcem, který vytvářel neuvěřitelné sochy ze železa, a proslavil
již v 7. století př.n.l. techniku svařování, byl řecký Glaucus z Chiosu. Jeho
nejznámějším dílem byl nádherný stříbrný krátér (nádoba podobná
amfoře) na zdobeném železném podstavci, vykládaný malými soškami
rostlin, brouků a zvířat. Tuto nádobu, král z Lydie Alyatess II., věnoval
Věštírně v Delfách, kde ještě po dlouhá staletí udivovala návštěvníky
svou krásou a výjimečností.
“ŽELEZO SE MENÍ V OCEL”
Železo však není ocel. Ta byla objevena, pravděpodobně jako náhodný
vedlejší produkt, kovářskými mistry. Tito kováři zahřívali železnou rudu
na požáru z dřevěného uhlí, který produkoval poměrně čistou houbovitou
hmotu železa, nazývanou „květ“, který pak mohl být tlučen (tvarován) do
finálního produktu. Kováři si všimli, že když železo zůstalo v pecích s
dřevěným uhlím po delší dobu, změnilo se. Stalo se těžším a silnějším:
kvality, které nepochybně považovali za cenné. Také si všimli, že se tyto
vlastnosti zlepšily opakovaným ohřevem, sklápěním a bitím materiálu.
Ocel byla většinou vyráběna pomocí cementačního procesu. Což je
postup, ve kterém jsou tyče z kované oceli vrstveny v práškovém uhlí
a ohřívají se po dlouhou dobu, aby se zvýšil obsah uhlíku ve slitině. Byl to
proces, který mohl trvat dny nebo i týdny.
“DOVEDENO K DOKONALOSTI”
Jak léta plynula a umění kování železa a oceli se stále rozšiřovalo, byli
vynalezeny nové techniky zpracování. Jednou z nich bylo např. kalení,
což je rychlé ochlazování opracované oceli ve vodě nebo oleji, které
vede ke zvýšení její tvrdosti. I přes všechen um kovářů v době železné,
bohužel nikdo dokonale nerozuměl chemii oceli. Její výroba skrývala
mnoho záhad a konečný výsledek závisel na dovednostech
jednotlivých řemeslníků.
Za nejlepší byla považována tzv. Wootzova karbonovaná ocel, která
sloužila např. k výrobě damascénských mečů. Tyto meče, byli proslulí jako ty nejostřejší a nejpevnější na světě. S větší výrobou se začal rozrůstat
i světový trh. Největšími obchodníky, s nejkvalitnější ocelí a železnou rudou, byla Indie a Čína.
